Stun was all that I had before kisses and shout -moje soutěžní povídka

6. dubna 2008 v 10:28 | Mishul
snad nevadí, že to dám i sem. je to povídka napsaná do Jarní soutěže na romance in danger. budu vděčná za každý komentář tam i tady.
_________
Vždycky jsem si myslel, že až složím maturitu, nestihnu se rozkoukat a u nosu mi přistanou nabídky na práci. Jenže to jsem se zdaleka mýlil...
Pokaždé, když jsem našel něco vhodného, odmítli mě s tím, že potřebují někoho s víceletou praxí. Nikdo nepotřeboval mladého kluka s výborným maturitním vysvědčením. Dost mě to zaskočilo, a stejně tak mé rodiče. Vždycky si zakládali na mých známkách. Všechno se točilo jen kolem mého prospěchu. Myslel jsem, že jim záleží na mě, na mém vzdělání. Jenže jediné na čem jim záleželo, jak jsem v posledních měsících zjistil, bylo, abych si našel vhodnou práci s vynikajícím platem. A hlavně abych co nejdřív vypadl z domu. To, že mě nutili k učení pomohlo k maturitě, maturita by dopomohla k práci a práce k vysoké výplatě. A vlastní peníze k tomu, aby mi nemuseli nic dávat, až se budu stěhovat. Měli to přesně naplánované. Hlavně mě dostat z domova, aniž by je to o něco připravilo. Jenže teď, když jsem nemohl najít práci a byl na nich závislý, mě odkopli. Prý nejsem jejich syn, když si neumím najít práci. Tím byl problém, já, vyřešen. Když se mě zřekli, znamenalo to pro ně, že už se nemusí snažit. Nevím proč to udělali až teď. Možná stále doufali, že by i oni mohli prosperovat z mé výplaty. Já bych se odstěhoval a ještě jim platil jejich starosti a úsilí, které do mě vkládali. Splácel bych jim dluh.

Jenže to se nestane, tohle je už minulostí. Ne sice tak dávnou, abych na to nemusel myslet, ale je to pryč. Trochu divné, že to říkám sotva co jsem se nadechl chladného nočního vzduchu na chodníku za brankou pozemku, kterému jsem až do tohohle okamžiku mohl říkat domov. Teď začíná nová etapa mého života. Stojím na ulici pod hvězdami posetou oblohou a není tu nic, co by mi nějak pomohlo učinit toto nové období aspoň trochu šťastné. Nemám nic. Teda téměř nic. Nic, kromě velkého batohu na mých zádech, plných všech mých věcí, které jsem musel rychle, po snad sté hádce s rodiči sbalit. A ještě mám vlastně několik užmoulaných dolarů v kapse. Jenže ty by nestačili ani na jednu noc v tom nejhorším motelu. Jsem bez práce, bez domova, bez přátel, bez lásky. Kdo by se zahazoval s buzerantským šprtem? Nikdo. Ani ten nejhorší zkrachovalec. Když je člověk šprt, a navíc buzna, lidé z jeho okolí se mu velkým obloukem vyhýbají. Není tu žádná šance na to, aby si našel kamarády. Všichni se považují za něco lepšího než jsem byl já. A nikdy jsem nepotkal nikoho sobě rovného.
Rozešel jsem se směrem k centru města. Nevěděl jsem kam jít. Byla tma a celkem zima, začínal prosinec. Procházel jsem velmi živou ulicí. U chodníků zastavovala auta a do nich nasedali prokřehlí mladí kluci. Při troše štěstí budou aspoň přes noc někde v motelovém pokoji. A ještě za to dostanou zaplaceno... To bylo ono. Ale můžu to udělat? Šel by se mnou vůbec někdo? Jak by to probíhalo? Kolik bych si měl říct? Co všechno budu muset udělat? Jak dlouho by to trvalo? Tok mých myšlenek přerušil zvuk motoru auta zastavujícího na silnici vedle chodníku kde jsem právě stál.
Stáhlo se okýnko u spolujezdce. Nenápadně jsem se ohlédl za své rameno. Nikdo tam nestál, takže tenhle člověk chtěl mě. Už nebyl čas na rozmyšlení. Naklonil jsem se k okýnku. Ve vnitř seděl mladý, pěkně a slušně oblečený, pohledný kluk asi v mém věku, možná o něco málo starší. Vypadal nervózně, když mi pohlédl do očí. A já se do těch jeho nemohl přestat dívat. Uhranul mě. Jinak se to snad ani říct nedá. Tohle se nestává jen tak. Tyhle oči se nevyskytují jen tak, zbůhdarma. Přiřadil bych je jen jednomu určitému druhu lidí. Ale dá se jim vůbec říkat lidé? Jsou to lidé? Nebo jsou to zvířata? Krvelačné bestie prahnoucí po krvi? Zůstanou těm tvorům ještě nějaké lidské schopnosti? Lidské cítění? Schopnost milovat? I přesto, že jsem si hned uvědomil s kým mám tu čest, jsem necítil žádný odpor. Spíš mě to k němu táhlo. Neuvěřitelnou nadpozemskou silou mě přitahoval.

,,Ahoj, ehm.. kolik chceš za noc?" Můžou být upíři nervózní? Vždycky jsem si je představoval jako sebejisté tvory, které nedokáží normální smrtelníci za žádnou cenu rozhodit. Jenže co znamenala ta dávka nervozity v jeho hlase? Netuším. Jediné co vím jistě je, že mu to přidalo na roztomilosti. Berte, ty jsi vážně kretén, copak můžou být krvežíznivé bytosti roztomilé? Ne, to ne. Nebo ano? Nejspíš ano. Jenže, jsem si opravdu jistý tím, že je to upír? ...Na jeho bledém obličeji se roztáhl stydlivý úsměv... Ano, je to upír, jsem si tím jistý. Smaragdově zelené oči, sněhově bílá pleť a špičáky protáhlé do, už na pohled ostrých jehliček pohromadě jasně značí, že kousek ode mě je neživý. Neživý, nemrtví... Ale byl tu. Neposedné prameny černých havraních vlasů mu padaly do obličeje a on si je neustále upravoval za uši, když zakryly výhled jeho očím na mě.

,,Hej, eh, vnímáš mě?" Skvěle. Vsadil bych krk na to, že jsem ho pozoroval s otevřenou pusou. Počkat. Krk?

,,Jo, promiň." Nevím kde se to ve mně vzalo, ale najednou jsem ucítil šílenou potřebu mu všechno říct. Určitě by to pochopil. Ale vždyť ho vůbec neznáš, Berte. V mé hlavě se ozval nepříjemně vlezlý hlas. Co když tě jen ojede a odkopne? Nebo hůř. Co když ti poškodí tvůj krásný mladý krk? Vysaje z tebe život? Ne, to by neudělal. Nevím jak si můžu být jistý tím, že mi neublíží. I přesto, že jsem si plně uvědomoval, jak to může být nebezpečné, že se v něm můžu plést, jsem otevřel dveře spolujezdce a nasedl.
,,To je fuk," řekl jsem rozhodně a zapnul pás.
,,P-počkej. Jak to myslíš, ,to je fuk,?" díval se na mě zmateně.
,Pochopí to, řekl jsem si, ale počkám ještě chvíli, než mu vyklopím celý svůj život.
,,Já... já tohle totiž dělám po prvé. Nikdy jsem neměl potřebu takové lásky. Nevím jak to chodí, ale oni říkali, že za to budou ti kluci něco chtít. Tak jsem trochu vedle z toho, že ty nic nechceš. Je to možné? Aby jsi za to nic nechtěl?" pokračoval a já jsem z něj byl totálně mimo. Může být tak nevinný? Vždyť díky jeho vzhledu ho musí obletovat neuvěřitelný počet obdivovatelů. Přestože je upír. Určitě je mezi jeho známými spousta dalších, kteří by po něm toužili. Co se stalo, že najednou má potřebu takovéhle zkušenosti?
,,Víš,-" zarazil jsem se, neznám jeho jméno.

,,Gerard" pochopil to.

,,Víš, Gerarde, já jsem tu taky po prvé. Nikdy jsem nic podobného neudělal. Jenže dneska jsem musel odejít z domu, protože mě rodiče už nechtěli dál živit. Po maturitě se mi nepodařilo sehnat práci, tak nemám žádné peníze. Musel jsem pryč. Procházel jsem touhle ulicí, když jsi u mě zastavil. Přišlo mi to jako docela dobrý nápad. Je zima a já neměl kam jít." řekl jsem mu se sklopeným pohledem. To si teda uměl vybrat. Napoprvé a hned natrefil na takového ubožáka jako jsem já. Teď mě nejspíš odkopne. Určitě čekal někoho zkušeného, s kým si pořádně užije. Ne kluka, kterého první sex teprve čekal.

,,Myslím, že to spolu nějak zvládneme." usmál se a pohladil mě hřbetem dlaně po linii mé tváře. Zamrazilo mě z toho dotyku. Naklonil se ke mně a přitiskl své rty na ty moje v krátkém letmém polibku. Zíral jsem na něj až s neobvyklým klidem. Auto se rozjelo a já se zavrtěl v sedadle.
Za několik okamžiků už Gerard parkoval na soukromém parkovišti před rozlehlým domem. Všechna světla v oknech byla zhasnutá, dům vypadal opuštěně, ale ne zchátrale. Na strašidelnosti tomuto obydlí dodávaly reflektory ze spod osvěcující jak mohutné zdi domu, tak i pečlivě udržovanou zahradu s tajemným bludištěm. Ale já se nebál. I když bych asi měl. Kousek ode mě stála bytost lačnící po životodárné tekutině, chovající se až abnormálně podivně na stvoření jeho typu a scenérii kolem dokreslovala hrůzostrašná zahrada s domem hrůzy. Vystoupili jsme z auta.

,,Následuj mě." zašeptal Gerard do ticha a já jsem se snažil udržet s ním jeho rázný dlouhý krok. U vstupních dveří, dalo by se říct spíš brány, jsme se nezdržovali. Zámky byly totiž odemčeny. Jenže sotva se dveře za námi zavřely, Gerard se zastavil a otočil ke mně. Opět mi vpaloval jeho pohledem díru do hlavy. A aniž by přestal, přibližoval se ke mně. Nevím kde se to vzalo, ale najedou jsem před ním musel couvat. Jeho pohled jakoby naznačoval, že bych neměl být až tak klidný, že s ním nejsem v bezpečí tak, jak jsem si myslel. Už nebylo kam couvnout, dveře nebyly na mé straně. Gerard se dlaněmi opřel o dřevo nad mými rameny a naklonil se nebezpečně blízko mému obličeji.

,,Ale, snad se mě nebojíš." zamumlal, rty se mi otírajíc o ucho. Vyschlo mi v ústech. Přiznávám, trochu jsem se bál, ale spíš jsem z něj byl mimo. Choval se úplně jinak než v autě, tak sebejistě. Jenže pořád mě přitahoval, tak jako magnet přitahuje špendlíky. Zmohl jsem se jen na tiché vydechnutí.

,,Myslel jsem si to... Jak se vlastně jmenuješ?"

,,Bert" pípl jsem sklíčeně.
,,Hezké jméno, Berty. Teď půjdeme do mé ložnice, souhlasíš?" Nevím co by udělal, kdybych ho opět nenásledoval. Jenže o tom jsem moc přemýšlet ani nemusel, protože jsem za ním šel rád, plný očekávání. Choval se opravdu podivně. V autě se mi zdál nesmělý, nezkušený, zdrženlivý... Ale teď? Korunoval bych ho na nejsvůdnější bytost na světě! Kdoví, co způsobilo tak náhlou změnu. Po kolikáté už si dnes opakuju, že bych se nejspíš měl bát? Zvláště kvůli jeho chování. Vešli jsme do velké ložnice. Pohodlí zajišťoval nábytek z tmavého dřeva. Vysoká postel v místnosti figurovala. Byla ve středu pokoje, jakoby nejdůležitější ze všeho. Zdobily ji nebesa z tmavé, krvavě rudé hutné látky, stejně jako potahy pohovek a křesel a těžké závěsy, které byly důkladně zataženy tak, aby sem ve dne neprosvitl ani jediný paprsek slunečního svitu.
Gerard mě jediným pohybem ruky pobídl, abych se posadil na postel s krvavě rudým přehozem a určitě i povlečením, barevně dokonale shodným s nebesy. Látka byla hebká jako samet, mohl bych po ní přejíždět rukou navždy, kdyby mě Gerard nevyrušil slabým odkašláním. Vzhlédl jsem k němu, stál jen malinký kousek ode mě. Z extrémní blízkosti jsem mohl vidět každý kousek spodní poloviny jeho těla, dokonale obtáhlý černými kalhoty.
Pohledem mě opět spaloval. Nevěděl jsem, co bych měl říct. A i kdybych věděl, mlčel bych, protože jsem nebyl schopný cokoliv udělat, jakkoliv reagovat. Jen jsem mlčky sledoval pohyby jeho svalů, když se ke mně skláněl, aby mě položil na postel a zároveň na mě nalehl.
Pak už jsem se soustředil jen na jeho oči, tak blízko mých. Následně na jeho horký dech, rty opatrně se dotýkající mých, studené ruce svlékající mé triko a mikinu, chladivou kůži na jeho břiše, když jsem mu i já přetahoval košili přes hlavu, příjemný pocit v podbříšku, když se náš polibek prohloubil a hned nato i ostrou bolest a kovovou pachuť v ústech, když zuby jemně stiskly můj spodní ret. Sykl jsem bolestí. Jak snadno projely tenkou kůží. Gerard se jen ušklíbl a pokračoval v pokusu o rozepnutí mého pásku.
Tohle se mi přestávalo líbit. Něco bylo špatně. Snažil jsem se ho zpomalit, zastavit, ale neposlouchal. A o to víc usiloval o stáhnutí mých kalhot, až se mu to povedlo a zároveň s nimi mě připravil i o trenýrky. Pokoušel jsem se křičet, i přesto, že jsem věděl, že mě nikdo neuslyší. Bránil jsem se. Snažil jsem se vymanit z jeho sevření. Nohama jsem kopal jak nejvíc jsem uměl, ale on byl silnější. Nesmířil jsem se s tím, že by mě mohl znásilnit. Jak jsem mu mohl věřit? Měl jsem utéct už dávno. Vůbec jsem neměl nasedat do jeho auta. Šeptal mi do ucha uklidňující slůvka, ale nepomáhalo to, tak se naštval a zacpal mi rukou ústa.

,,Jak chceš, Berty. Já to tak nechtěl, ale nemůžu jinak." zamumlal mi do krku pokládajíc na něj polibky. Nepřestával jsem se ošívat a házet sebou. Posunul mě na okraj postele, nohy mi visely přes její okraj.
Stáhl ze sebe kalhoty a přetočil mě na břicho. Byl jsem ohnutý, jako bych seděl na neviditelném křesle. Jenže tohle bylo o dost nepohodlnější a byl jsem dokonale přichystaný pro Gerarda. Hlavu jsem měl zabořenou do polštářů, bylo štěstí, že jsem mohl aspoň trochu dýchat. Z toho nízkého přísunu kyslíku jsem ztratil sílu bojovat. Bojovat za krásný první sex. Podvědomě jsem se smířil s násilným zneužitím, ale když jsem ucítil tlak na svěrači, do krve se mi vlila nová energie. Zatnul jsem svaly a snažil se nepustit ho do mých útrob. Takhle to nesmí skončit. Jenže stejnou rychlostí, jak jsem energii nabyl, tak jsem ji i ztratil. Vzdal jsem se a Gerard do mě zajel až na doraz.
Polštáře pohlcovaly můj křik. Cítil jsem nepopsatelnou pálivou bolest, do očí mi vhrkly slzy. Gerardovy ruce svíraly mé boky a přirážely si je vstříc jeho pohybům. Nahýbal se nad mými zády a hrudí se o ně otíral. Když vyvrcholil v mém nitru, zakousl se mi do krku a sál. Sál a já slábl, slábl a umíral.
Nikdo se o tomhle nedozví. Byl jsem neopatrný, nebál jsem se.
Důvěřoval jsem neznámému člověku, i když jsem věděl, že není jako ostatní. A ještě jsem si myslel, že je roztomilý a stydlivý. Jenže on to měl přesně naplánované. Už to nikdy nikomu neřeknu. Nikdy nezažiju nic krásného, nikdy se nezamiluju. Nikdy sám neopustím tohle místo. Stejně nikoho nemám, není nikdo komu bych chyběl.
Umíral jsem a zemřel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Soanna Soanna | Web | 6. dubna 2008 v 16:20 | Reagovat

No ty jo, tak to je krutý... Chudák Berty... Ale jinak je to fakt moc krásný...

2 CharlesTousa CharlesTousa | E-mail | Web | 27. října 2018 v 16:44 | Reagovat

http://pszabo.hu/component/k2/itemlist/user/98333  смотреть кино пятница комедия   фильм бесплатно смотреть на телефоне  http://iika.org/component/k2/itemlist/user/733910

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama